Už minulý rok jsme se s partičkou holek, které si chtěly zkusit zaběhnout štafetový závod rozhodly, že se na NoMenRun 2017 přihlásíme společně.
Registrovaly jsme se hned mezi prvními. Potom samozřejmě došlo na strategickou schůzku. U skleničky dobrého vína se domlouvaly podrobnosti … naplánovala se společná trika … rozdělily se úseky.

Týden před odjezdem bohužel onemocněla Radka. Čekaly jsme do úterka, jestli se ještě nedá dokupy, ale bohužel.
Začalo hledání náhradnice. Radku nahradila Terka a my jsme se mohly vydat vstříc výzvě.

V pátek nás můj manžel Zdeněk – řidič a podpora týmu v jednom (slovy – máš na to hodinu, pak odjíždím – nás vždycky dokáže vyburcovat k super výkonům 🙂 ) naložil do auta a my jsme vyrazily směr Nové Město na Moravě.

Sice nám dělala starosti předpověď počasí, ale uvnitř jsme byly rozhodnuté, nenechat se rozhodit.

Po registraci jsme se vydaly na večeři do Ski Hotelu.
Tady musím přiznat, že jsme teda ukázaly, že jsme sice nadšené, ale určitě ne profesionální sportovkyně. Na večeři jsme si daly shodně všechny čtyři „smažák“ 😀 Každá s jinou oblohou, aby to bylo pestřejší.

Potom rychlé ubytování se v „buňkovišti“ – možná jsme spaly na posteli, kde spala Gábina Koukalová 😀 – rozdělení startovního balíčku, malá módní přehlídka a šup do postele.

 

Ráno nás probudilo šeptání. Na plánu bylo sice vstávat v 7,00, ale Katka s Alčou nevydržely a už 6,30 kontrolovaly z okna první startující a také počasí. Po obloze se honily mraky, chvílemi pršelo. A tak to zůstalo celý den. Teplota byla celý den kolem 5°C a déšť nás také provázel s menšími přestávkami až do večera.

Tady to sice vypadá na to, že to Katce dělá starosti, ale za chvíli je nahradilo nadšení.
Rychlá snídaně, sbalení věcí a šup na start. Užít si chvíli startovní atmosféru a povzbudit
Katku.

 
Startovaly jsme v 8,20. Na Katku čekal první úsek – 10,2 km ale s 360 nastoupanými metry.
A my jsme se vydali na předávku a ještě stihli v polovině povzbudit Katku po prvním pořádném
stoupání.

 

Počasí vůbec nevypadalo dobře. Katka však hlásila, že je jí horko, že to přepískla s oblečením.
Takže mi ulehčila volbu oblečení na můj úsek. Ale ono opravdu nebylo možné se „dobře“
obléct. Na otevřených cestách foukal vítr a byla zima … byla jsem ráda, že mám rukavice,
které jsem si v lese, kde bylo bezvětří a tím větší teplo, zase sundávala. Rozepínala jsem si
bundu, kterou jsem zase zapínala. Chvílemi mi z kšiltu tekla voda jak z okapu 🙂
Se svým prvním úsekem jsem byla moc spokojená. Běželo se mi parádně. V prudkých kopcích jsem se
snažila se neutavit a ukázalo se, že je to dobrá taktika. Podařilo se mi předběhnout 3 běžkyně.
Předávala jsem Terce, pro kterou to byl stejně jako pro Alču, první takový závod. Vybíhala na úsek
kolem přehrady Vír, na který se moc těšila. Nedočkavě jsme na ni čekali.
Dorazila se slovy, kdo měl ten blbej nápad ji vzít s sebou 😀 a jestli jsme škytali … že na nás moc
myslela … a ne v moc dobrém 😀
Za pár minut už ale s úsměvem hlásila, jak se těší na další úsek 😀
No, ale než doběhla Terka, měli jsme v autě nervózní Alču, která už ani nemluvila. A to je u ní
co říct 🙂 Snažili jsme se jí uklidnit, jak to jen šlo. Přece jen už je ostřílená závodnice. Má za sebou
několik půlmaratonů. Ale u těchto závodů je to fakt jiné. Člověka svazuje zodpovědnost za celý tým.
Vystřelila jak raketa a vypadalo to, že jí to, že už může běžet pomohlo nervozitu zlomit.

 

Nervozitu se jí podařilo setřást tak, že doběhla dřív než jsme čekali a Katka startovala
na svůj úsek přímo z auta, když už Alča stála na předávce a sháněla se po nás 😀
I když měla opravdu těžký úsek s velkým stoupáním, tak ho zvládla krásně.

A my jsme se vydali na další předávku, která se nacházela na jednom z nádvoří hradu
Pernštejn. Tady jsem byla připravená na svůj druhý úsek já. S velkou nervozitou.
Čekalo mě necelých 11 km s převýšením 400 metrů.

Přede mnou vybíhala závodnice a měla s sebou hůlky. To byl opravdu dobrý nápad.
Příští rok je nesmíme zapomenout. Stoupání byla prudká, stejně jako seběhy, úzkými
lesními cestičkami. A při sebězích se mi začal znovu ozývat úpon v koleni.
Druhý úsek mě stál spoustu sil a byla jsem ráda, že už nebudu muset běžet.

Terku čekal její poslední úsek, na kterém si opravdu sáhla. Ale zabojovala a dotáhla to do
konce. Ono je snad opravdu jednodušší běžet 20 kilometrů naráz, než 10 a potom
za 2 hodiny znovu 10. Tělo začne po prvních 10 pomalu regenerovat a člověk ho znovu
musí probudit.
A pak už přišla poslední předávka Alči, před kterou byl poslední úsek a my se vydali
do Velké Bíteše.

No a pak ……….

 

Všechny bolesti, únava, špatné počasí, puchýře na nohách byly najednou zapomenuty.
Byla jen euforie a radost ze společně zvládnutého závodu. 😀

Ještě dnes všechny jedeme na vlně dobré nálady a sdělujeme si zážitky a plánujeme
další společné akce.

Já jsem si zase užila perfektní dva dny s pohodovou partou stejně naladěných nadšenců,
za podpory svého zlatého muže, kterému moc děkuji za podporu a trpělivost.
Ten by si taky zasloužil medaili ze to, jak zvládl emoce čtyř ženských, se kterými byl střídavě
zavřen v autě a neměl kam utéct!!! Ale ona taková malá odměna přišla. Doběhly jsme na 57. místě 🙂
To je jeho startovní číslo na všech závodech, kterých se účastní 😀 😀

Vyzkoušela jsem si změnu techniky běhu a zjistila jsem, že chi running opravdu funguje!

Byl to prostě SUPER zážitek!!!!