Zhruba před rokem na mě v reklamě na facebooku blikla upoutávka na swimrun.
V prvotním nadšení jsem napsala Honzovi, který mě okamžitě napadl jako parťák, a u kterého jsem si byla jistá, že ho ta myšlenka také okamžitě nadchne. Stalo se 🙂 Ihned jsem tým zaregistrovala a pustila to z hlavy.
No vlastně, ne úplně. Abych dohnala mé nedostatky v plavání, zúčastnila jsem se kurzu kraula. Po jeho absolvování jsem si slíbila, že budu minimálně jednou týdně chodit na bazén trénovat. Nestalo se 🙂
Přišlo pěkné počasí, začala závodní sezóna, nabíhala jsem kilometry. Swimrun byl jen zápisem v kalendáři. Jedním z cílů letošního roku. Tím druhým cílem je Maraton v Berlíně. Ten byl větším strašákem, který mě přinutil sestavit si tréninkový plán a začít systematicky trénovat. Od začátku července jsem tedy začala intenzivní přípravu na maraton. Najednou jsem zjistila, že se termín swimrunu blíží, a že mi nabíhání kilometrů stačit nebude. Tak jsem do rovinatých úseků začala vkládat sem tam kopec, abych nebyla v Dalešicích moc překvapená. Dvakrát jsem během tréninku i cvičně přeplavala Dyji, abych vyzkoušela, jaké to je plavat v oblečení a v botách a následně zase běžet. A potom už jsme se jen s Honzou chvílemi těšili, chvílemi báli, co nás čeká 🙂
V týdnu před závodem jsme udělali „bojovou poradu“. Prodiskutovali co si oblečeme, v jakých botách poběžíme, kdy vyrazíme. Probrali ještě jednou pravidla.
Přihlásili jsme se do SPRINTU. To znamenalo 12 km běhu a 1.5 km plavání. Plavání bylo rozděleno do 10 úseků. Nejkratší v délce 80 a nejdelší 400 metrů. Povinnou výbavou byla plavecká čepice, píšťalka a mapa trasy závodu. Teoretickým problémem, o kterém jsme diskutovali, bylo sundávání a nasazování čepice a plaveckých brýlí během závodu.
A přišlo ráno v den závodu 🙂
Pro jistotu jsem si zabalila dvoje různé boty, dvoje různé ponožky. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že nepoběžím v jednodílných plavkách, ale radši v kompresních tříčtvrťácích a kompresním triku, a myslím, že to byla dobrá volba. Vyrazili jsme směr Dalešice. Při přejíždění mostu nad přehradou se mi lehce tajil dech a měla jsem knedlík v krku.
Při registraci jsme zjistili, že se naše přihláška stornovala. Ale nebyl žádný problém. Nahlásili jsme se na místě a začali se chystat. Hodinu před námi startovali závodníci trasy STANDARD v délce 22 km. Kolem nás se rozcvičovali borci s nápisy „triatlon“ na triku. Vybaveni plováky … asi pomůcka, kdyby se topili 😀 .. tak ty jsme neměli 🙂
Najednou to nebylo, dáme to na krev … jako při bojové poradě v týdnu … ale, jdeme si to užít!
Stáli jsme na pláži a odhadovali, jak daleko je to asi na druhou stranu. My jsme samozřejmě tipovali, že minimálně 350 metrů, Honzova manželka zase maximálně 200 😀
Proběhlo nasazování plavecké čepice a brýlí … a už jsme byli na startu. Kontrola povinné výbavy a čekání na start … troška motivační muziky … a START.
Prvních 400 metrů běhu do lehkého kopce a z lehkého kopce k vodě a už nás čekal první plavecký úsek v délce 250 metrů. Voda měla příjemných 21 stupňů. Hned bylo jasné, že v plavání opravdu krok (tempo) s borci před námi držet nemůžeme. Plavat v oblečení a s botami na nohách je úplně něco jiného, než v plavkách. Já jsem se rozhodla ještě před závodem, že kraula budu ještě trénovat a zkusím ho jindy, že to prsa jistí 🙂 První výlez z vody … a ejhle … žádná cesta. Prošlápnutá cestička mezi kopřivami strání nahoru. A tak jsme se vydali do kopce potom lehce z kopce mezi kořeny a stromy, s přelézáním spadlého stromu zase k vodě. Oříškem bylo dostat se do vody. Břeh tvořily obrovské kameny a nad nimi kluzká stráň. Hned za kameny už byla hloubka . dalších asi 150 metrů plavání. Už to šlo líp. Přece jen už jsme věděli, co nás čeká. Páry za námi nás při plavání předstihly, ale při běhu jsme zase ucukli my. Až k první občerstvovačce běžecké úseky celkem šly. Většinou lesní cesty a nebo cesta prošlápnutá mezi stromy. Ještě pár plaveckých úseků, k vodě, z vody po žebříku a kamení … čím dál víc jsme měli respekt před posledním, 400 metrů dlouhým, plaveckým úsekem.
Pak přišel delší, zhruba dvoukilometrový běžecký úsek, kde jsme od vody lezli do obrovského kopce téměř po čtyřech a to několikrát. Trasa byla moc dobře značená, ale stejně jsem byla ráda, že je to závod dvojic. Občas jsem pruhované značení neviděla, jak se mi dělaly mžitky před očima 😀
Předposlední plavecký úsek. Na břehu napsáno 100 metrů. To bude brnkačka. No moc nebyla … měli jsme pocit, že plaveme proti proudu, a že to nebere konce. Metr před břehem chci stoupnout a ejhle.. ještě nedosáhnu. Vděčně přijímám napřaženou Honzovu ruku. Znovu do prudkého kopce, ale cesta se příjemně rovná a jsme opět na občerstvovačce. Malá zastávka .. cola .. voda .. ionťák .. voda 🙂 … pochvala od osazenstva … příslib, že teď nás pošlou z kopce a dole na pláž a kolem lesa. Se žbluňkáním v žaludku jsme se vydali na poslední 4 kilometry. Z kopce asi 300 metrů 😀 Chvíli po pláži … do lesa a tam hledání fáborků v křoví nahoru a dolů .. a najednou sto metrů dlouhý břeh z obrovských kamenů. Jako kamzíci jsme hledali nejlepší cestu. A už jsme dorazili k břehu s tabulkou plaveckého úseku a nápisem 400 metrů. Poslední plavání a potom už jen necelé dva kilometry a cíl. Vlajku na konci plaveckého úseku jsme sotva viděli. Ale překvapivě jsme plavání zvládali dobře.
Šplhání na břeh … radostné plácnutí si … pocit nadšení, jako bychom už byli v cíli … dva kroky … a!!!
Před námi se zvedla strmá stěna a další fáborek vysoko nad námi. Nejhorší a nejtěžší část trati. Suchá hlína s listím podkluzovala … zachytávali jsme se za stromy …
Honza hlásí křeč v kvadráku. Pomalu jsme dorazili na vrchol a opatrně se rozběhli … z malého kopečku trošku protřepat nohy … a teď už lehkými kopečky nahoru a dolů směrem do cíle. Vyběhli jsme z lesa … zhruba 400 metrů opravdového běhu po asfaltce a zpevněné cestě a CÍL!!!
Neuvěřitelná euforie v cíli 😀
Samozřejmě jsme se nemohli srovnávat s profíkama, kteří doběhli a doplavali před námi. Ale byl to neuvěřitelný zážitek … příjemná změna oproti klasickým běžeckým závodům.
TAKŽE … příští rok určitě zase !!!