Dlouho jsem se, bohužel, nedostala k tomu si sednout a napsat pár slov 🙂
Nahrnula se spousta pracovních povinností a v kombinaci s domácností a sportem jsem si na to nedokázala najít čas.
Manžel však včera sestříhal video z posledního závodu a tak to oživení vzpomínek zatlačilo jiné povinnosti do pozadí.
Od naší dámské jízdy v dubnu jsem nezahálela. Sice jsem se nakonec rozhodla zrušit mou účast na maratonu v Praze, ale v květnu jsme se s partou dvanácti lidí vydali opět, jako v posledních čtyřech letech, na oblíbený Vltava Run – 360 km od pramene Vltavy do Prahy jsme zvládli naprosto perfektně a znovu jsme všichni ještě spoustu dnů a týdnů pluli na vlnách euforie a sportovního nadšení 😀 Je až neuvěřitelné, jak všichni běželi a jak se zlepšili.

Letos nás však čekala jiná premiéra. Už vloni jsme se rozhodli, že se zúčastníme štafetového běhu Sněžka-Praha. Aby jsme si to už nemohli rozmyslet, no a taky aby nás někdo nepředběhl už při registraci, zaregistrovali jsme se už na podzim minulého roku. Rozhodli jsme se běžet v sedmi – byla možnost i v pěti a ve třech lidech.
Těsně před závodem jsme zažili pár napínavých chvil, když nám z týmu vypadl Tomáš kvůli neodkladným pracovním povinnostem a následně ze zdravotních důvodů i Vašek.
Nastalo shánění náhradníků. Nakonec se povedlo a my jsme měli tým, kde vládla mírná převaha žen 🙂
Obrovskou radost mi udělal můj manžel Zdeněk, který slíbil, že nám bude dělat řidiče. Původní plán byl, že řidič budu já a proto jsem si také původně nechala jen dva úseky.

Celá trasa byla rozdělena na 20 úseků, takže každý člen týmu běžel tři a poslední člen dva. Protože se řízení ujal Zdenda, vzala jsem si úseky tři … a i to se mělo ještě jednou změnit 🙂

Nastal den „D“ a protože jsme startovali až v 18,30, vydali jsme se ze Znojma kolem poledne. Udělali jsme si cestou ještě malou zastávku na oběd a když jsme dorazili, zjistili jsme, že už je skoro po registraci. Upss … pro mě jako kapitána trošku mínus 🙂
Rozplynul se i náš plán, že Jardu vyšleme ze startu na první úsek společně, protože na Sněžku první startující vyvezla auta pořadatelů, a my se tedy vydali na první předávku.

A už tady jsme měli zjistit, že jsme „rozmazlení“ a zvyklí z NoMenRunu a Vltava Runu na perfektní dovedení až do cíle. A to jsme si občas stěžovali, že značení bylo „špatné“.
První problém nastal poté, co jsme si měli ofotit souřadnice předávek. Nebyli jsme schopni je zadat do navigace tak, aby to fungovalo. Naštěstí jsme narazili na jeden tým, který nám přenechal jeden svůj detailně propracovaný itinerář s přesnými informacemi. Neuvěřitelní féráci a patří jim velké díky.
Před závodem jsem dostali mapy jednotlivých úseků a současně přesný plán celé trasy v .gpx. Už v propozicích bylo napsáno, že je potřeba si nastudovat trasu. Úseky byly značeny šipkami na cestě, které se nacházely hlavně v místech, kde se odbočovalo z přímého směru a v noci svítícími tyčinkami. Když jsme poprvé viděli značení, tak nás to až rozesmálo. Žlutá, asi 15 cm dlouhá šipka 😀
Na první předávce jsme si do telefonu nainstalovali GPX Viewer. Natáhli jsme si do něj soubor s trasou, který nám poslali organizátoři a když jsme si nebyli jistí tím, jestli běžíme správně, zkontrolovali jsme, jestli se modrý puntík nachází na plánované trase 😀
Bylo to trošku napínavý 😀  Neustále jsme museli být ve střehu.

O půl sedmé jsme vyrazili. První úseky byly opravdu nahoru a dolů. Pomalu se setmělo a Dominik vybíhal na svůj úsek už téměř za tmy. Při běhu však šlápnul do díry v asfaltu a zvrtnul si kotník. Zbytek závodu potom strávil jen v autě 🙁
Podělili jsme se o Domčovy zbývající dva úseky a doufali, že už nás žádná jobovka nečeká.
A nečekala … teda až na můj poslední úsek, kde se mi ozval úpon v koleni. Bohužel už na druhém kilometru a to mě jich ještě čekalo 9. Zkoušela jsem styl a ala Anežka Drahotová, ale rychle jsem zjistila, že ze mne přeborník v chůzi nebude. Tak jsem se indiánským během kombinovaným s rychlochůzí dostala na předávku. O 15 minut později než jsem plánovala. To už jsem byla moc ráda, že už nebudu muset běžet.

Poslední úseky byly hodně poznamenány celonoční únavou … trošku jsme si pobloudili autem, než jsme našli cíl … a už jsme čekali na Kačku, která běžela poslední úsek. Poslední kilometr jsme jí viděli, jak bojuje s větrem … Romča se jí vydala naproti, my už jsme se omezili na morální podporu a potom už jsme se společně vydali do cíle. ZVLÁDLI JSME TO!!!

Ten pocit po proběhnutí pod cílovým obloukem je k nezaplacení 🙂
Z 65 týmů jsme se umístili na 32 místě. 202 km a 2119 nastoupaných metrů jsme zvládli za 18:37:31.
Na svých čtyřech úsecích jsem si zaběhla 35 km. Pro mě zatím můj rekord zaběhnutí za jeden den.
Musím říct, že to byl fyzicky nejnáročnější závod, kterého jsem se účastnila. Asi hlavně tím, že se běží přes noc, kdy tělo normálně odpočívá. Obrovské díky patří mému muži, který byl neuvěřitelnou oporou. Za celou dobu si zdříml opravdu jen pár minut. I když neběžel, byl to od něj super výkon :-*

No a já vím jistě, že příští rok budeme zase přitom. Tentokrát už lépe připravení a jen tak něco nás nepřekvapí. A jestli ano, tak to zase dáme. Protože jsme prostě nejlepší 🙂
Ještě jednou velké díky Katy, Ali, Romi, Jardo, Davide a Domčo. Bylo mi ctí se s vámi potit 😀